Láska k rodičům

31. října 2007 v 22:15 |  << quick povídky>>
Tahle druhá quick povídka je narozdíl od té první taková temná a depresivní,protože jsem ji psala,když jsem měla špatnou náladu:( Ale příjde mi celkem zajímavá tak doufám,že se vám bude líbit.Chceš si ji přečíst?
Námět:
Láska je tak krátká a zapomínání tak dlouhé. [Bolognessi Emanuele]

Můj celý život mi připadal jednotvárný a nezajímavý.Abych nemusela poslouchat "moudré" řeči rodičů typu:,,Steffi okamžitě s těma známka něco udělej.Běž se učit.Dneska nikam ven nepůjdeš.Ukliď si pokoj."a tak pořád dokola,raději jsem rovnou ze školy chodila s kamarády a jen jsme se tak potulovali po městě.Za nejhorší dny v mém životě jsem považovala dny strávené ve společnosti rodičů.Dneska vím,že to byla chyba.
Bylo to právě 20 ledna kdy jsem měla celkem dobrou náladu.Promýšlela jsem si výběr šatů na maturitní ples.Už od září jsem se na tenhle den těšila a ve volných chvílích jsem přemýšlela jaká barva a střih šatů by se ke mně hodili nejvíc.Minulý týden jsem v jednom obchodě v centru města viděla nádherné světle modré šaty bez ramínek které měli napříč celé délky šatů stříbromodrou kraječku.Tak dlouho jsem obdivovala,že jsem to už jeden den nevydržela a zamluvila si je.Jediná překážka byla jejich cena a moje matka.Když jsem ten den přišla úplně nadšená domů,matka seděla v obýváku a četla si noviny.Hned jsem se chtěla pochlubit s tím originálním úlovkem:,,Čau mami,to by jsi nevěřila co jsem dneska objevila v jednom obchodě s oblečením.Nádherný modrý šaty na ples,tak jsem si je tam zamluvila"řekla jsem jí a radost ze mě jenom čišela.Matka ale zareagovala úplně jinak než jsem čekala:,,No to snad nemyslíš vážně Steffi.Já jsem ti dneska koupila jedny šaty a máš je nahoře v pokoji.Jsou to ty co ti tak moc slušeli minulý týden v tom specializovaném obchodě.Jak to teď proboha bude vypadat,až se budeš té prodavačce v obchodě omlouvat.Zajdeš tam hned zítra ze školy rozumíš?"oznámila mi matka,a ve mně se skoro vařila krev.Neměla jsem nejmenší ponětí co ji na to mám odpovědět,protože jsem tušila,že jakmile promluvím,zase se budeme hádat.Proto jsem jen kývla hlavou a odešla do svého pokoje.Když za mnou zapadli dveře,vzala jsem do ruky hromádku sešitů co ležela na kraji stolu,a vší silou jsem s ní mrskla o zem.Teprve teď jsem se docela uklidnila a už jsem se nechtěla hádat,ale brečet.Cítila jsem,jak mi jedna třpytivá slza sklouzla po tváři,a dopadla na koberec přede mnou.Další slzy jsem zamáčkla v oku a rukávem svetru jsem si setřela lesklou čáru na tváři.Pořád jsem v hlavě slyšela matčina slova že mi koupila ty šaty.Zvedla jsem se ze země a přešla ke skříni,kde na ramínku visely v obalu ty ohavné šaty.Matka z nich byla úplně unešená,ale já je nesnášela už od prvního pohledu co jsem je viděla.Vzala jsem ramínko do ruky,stáhla obal a v ruce mi zůstaly jenom ty šaty.Byl to tmavě modrý korzet a světle modrá dlouhá úzká sukně.Už od prváku jsem věděla,že holky budou mít na maturitní ples jenom šaty a ne korzet a proto jsem tyhle šaty prostě nechtěla.A potom mi bleskla ta spásná myšlenka,že si ty šaty nechám a před mamkou budu dělat,že se mi moc líbí a potají si za ušetřené kapesné koupím ty šaty z města a na ples půjdu v nich.Poslední dobou mi dělalo ohromnou radost něčím matku rozčílit - prostě jsem si nemohla pomoct.Ale nejhorší hádka přišla ještě před maturitním plesem.
Společně se svou nejlepší kamarádkou Janny jsem absolvovala tetovací kurz a potřebovala jsem nějaké peníze od rodičů,abych mohla ve výuce pokračovat.Když jsem to rodičům u večeře sdělila,oba se mohli pomátnout.Matka na mě začala křičet jak si to jako představuji,že budu nosit na těle ty ohavné obrázky jako vězeň a otec mi rovnou vrazil facku.A to jsem jim ani nestačila říct,že ten kurz není o tom,že si dáváš na tělo nějaké obrázky,ale děláš to na pokusných panácích a po skončení bych mohla dělat tetování někomu jinému.Marně jsem se to snažila rodičům vysvětlit,ale jak jsem řekla slovo tetování otec mi uštědřil ještě jeden pohlavek a okamžitě mě vykázal z kuchyně s tím,že mám přijít až dostanu rozum.To byla první hádka,kterou jsem si neužívala.Byla jsem z toho opravdu smutná,vždyť to byly první dvě facky,které jsem kdy od rodičů dostala.A to,o čem jsem přemýšlela celý večer a kvůli čemu jsem skoro oka nezamhouřila byla matka.Když jsem z kuchyně odcházela řekla mi větu,na kterou asi nikdy v životě nezapomenu:,,Nechápu jak jsem mohla zplodit tak pitomé dítě".A to byla vlastně poslední věta,kterou mi kdy rodiče řekli.
Druhý den,když jsem přišla ze školy mi ani nepřišlo divné,že matka není doma tak jako jindy.A abych pravdu řekla,docela se mi to i hodilo,protože jsem si právě přinesla ty krásné modré šaty z města a hodlala jsem je ukrýt až úplně dozadu do skříně,tak aby je nikdo jiný než já nenašel.Potom jsem se hned pustila do domácích úkolů,abych měla všechno připravené až se otec vrátí z práce, protože jsem nestála o žádnou novou hádku s ním.Mohlo být tak kolem páté hodiny,když jsem dostala strašnou chuť na čokoládu a proto jsem zamířila do kuchyně.Tam jsem ale ke své smůle žádnou tabulku nenašla,takže jsem si sbalila své peníze,zamkla jsem byt a utíkala pro ni do obchodu.Cestou zpět jsem si koupila ještě noviny.Sice jinak noviny nečtu,ale věděla jsem,že u učení dlouho nevydržím.Dobře jsem udělala.
Přišla jsem domů,sedla si v kuchyni ke stolu nad otevřené učebnice fyziky,rozdělala jsem čokoládu a k tomu noviny.Jen co jsem je položila na stůl,upoutal mě velký titulek: AUTOMOBILOVÁ NEHODA V NAŠEM MĚSTĚ.To jsem samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a okamžitě nalistovala stránku s celým článkem.To,co jsem si přečetla už v úvodu článku mi doslova vyrazilo dech a zprvu jsem tomu vůbec nevěřila.Dodnes ten článek vidím před očima.Bylo tam napsáno:Dnes kolem sedmé hodiny ráno tragicky zemřela manželská dvojice Michelle(40) a Ron(43)Georgovi.,,Ne ne Ne!To není možné.Byla to přece autonehoda a rodiče mají auto v garáži"ujišťovala jsem samu sebe,i když bylo velice nepravděpodobné,že by se někdo z města jmenoval stejně jako moji rodiče.V hlavě mi vířily stovky myšlenek,ale rychle jsem je zahnala,popadla jsem klíče s dálkovým ovládáním od garáže a vyběhla na zahradu.Už od dveří jsem mačkala knoflík jako šílená,ale teprve pár metrů před garáží se vrata začala zvedat.Čekala jsem na onu skutečnost a doufala jsem,že naše auto najdu v naprostém pořádku v garáži.To co jsem ale uviděla mi doslova vyrazilo dech.Auto bylo pryč a jen světlé místo zářilo na tmavém asfaltu jako by zde mělo své stálé místo.Do očí se mi vhrnuly slzy.Nevnímala jsem nic než tu strašlivou bolest,která se rozlévala v mém srdci.Cítila jsem prázdné místo - nevyplněný prostor,který mi někdo vytrhl za živa z těla.Přes ty potoky slz jež se mi valily z očí přes tváře a kapaly dolů na chodník jsem už ani neviděla.Svalila jsem se na zem a brečela a brečela…
Do večera už zbývalo jen pár hodin a tak jsem pomalu ale jistě pozbývala všechnu naději,kterou jsem si uchovávala.Tu nejhorší obavu mi potvrdil strážník,který mě navštívil kolem osmé hodiny večer a sdělil mi tu nejsmutnější zprávu,jakou kdy v životě můžete dostat.Celé týdny a týdny jsem jenom plakala a nebralo to konce.Hned první týden se ke mně nastěhovala teta se strýčkem ale to mi náladu nijak nezměnilo.Ani do školy jsem nechodila - a nedivte se.Vždyť si představte,že najednou ztratíte to nejmilejší co v životě u sebe máte a ještě abych se soustředila na učení - NE!
Uplynulo pět týdnů a můj smutek,žal a slzy,které jsem snad všechny odplavila z očí neznámo kam zmizely a já zase pomalu začínala žít..Nebylo by to tak,že jsem na rodiče zapomněla,ale už jsem neměla sílu brečet i když jsem chtěla.Ten týden,kdy jsem opět nastoupila do školy byl velice náročný.Nazvala bych ho týdnem příprav na ples.Před pěti týdny,kdyby mi někdo řekl,že na svůj maturitní ples nemůžu jít,asi bych to nepřežila.Teď je ale ze mě jiný člověk a nejraději bych na svůj ples nešla.Moje nejlepší kamarádka Janny mě ale přemluvila abych alespoň na chvilku na ples přišla,protože by si to prý moji rodiče určitě přály.
Poslechla jsem ji.Nevzala jsem si však ty nádherné modré šaty,které jsem si sama pořídila,ale ty,které mi koupila mamka.Teď už mi nepřipadaly ošklivé - možná to bylo i proto,že mi připomínaly maminku a svým způsobem i tatínka,i když je nekupoval.Byla to poslední věc,kterou jsem od nich dostala.Ples byl hezký,ale neměla jsem sílu pozorovat své spolužačky jež tančili s tatínky a spolužáci s maminkami a tak jsem raději odešla domů.Dodnes mám své maturitní šaty schované jako vzpomínku na rodiče.
A teď malá rada pro vás.Vždy se chovejte ke svým blízkým tak,aby jste se nemuseli za své chování stydět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 1. listopadu 2007 v 15:43 | Reagovat

Juj, to je tak krásnééé...!!! A smutné.. :( Ale krásné!! Téměř mi ukápla slzička ... :´( Ty, když máš špatnou náladu, tak píšeš úplně senzační povídky!

2 Superdoll - autoka Superdoll - autoka | 1. listopadu 2007 v 16:07 | Reagovat

děkuji:)

3 Kate93 Kate93 | 14. listopadu 2007 v 9:10 | Reagovat

jj, souhlasím s Eliotou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama